VZPOMÍNKY NA MISIE

Je to dva měsíce, co jsme v Dobrušce prožili týden lidových misií. Přeposlechla jsem všechny nahrané promluvy, některé jsem slyšela při misijním týdnu, ale i v nich jsem našla nové myšlenky, kterých jsem si tehdy nevšimla. Teď už kolikátý večer sedím a přemýšlím, co sdělit jako to podstatné, co mě oslovilo a nese do všedních dní. Slévá se to v jeden celek ohromného bohatství, které jsme dostali k 300letému výročí posvěcení kostela. Intenzivní týden „s přesahem“ do našich osobních životů, do života farnosti, doufejme, že i do života Dobrušky. Chtěla bych se dotknout jen několika bodů, které mi prosvětlují všední dny dosud (doufejme, že ještě dlouho budou). 

– Předání klíče od farnosti. Uvědomila jsem si, že jsme našim třem kněžím svěřeni, oni o nás pečují „jako o vlastní“ a na týden nás s důvěrou svěřují do rukou misionářů.

– „Potřebujeme hůlku, potřebujeme brýle“…nedívejme se na to, jaký máme handicap, ale buďme vděční za to, že máme pomocníky a to nejen brýle a hůlky, ale taky svoje bližní, kteří jsou nám oporou.

– Přerušení filmu promítaném na veřejnosti, abychom se v modlitbě napojili na ty, kteří zůstali se Svátostným Kristem, aby nám vyprošovali požehnání. Narodila jsem se před revolucí a mnozí z nás nesměli do kostela, aby neměli problémy. Když jsme se setkávali mimo kostel, hrozilo to vyšetřováním, a teď tohle!! A z dnešního hlediska si člověk uvědomí, že „marné lidské namáhání bez Božího požehnání“ = prostě vždycky je v pozadí někdo na kolenou, kdo má spolupodíl na veřejném působení kohokoliv z nás. 

– Rakev. Odpověď na mou představu rakve pro možné kázání byla jiná, než jsem čekala. „Pohřbíváme člověka – pohřbíváme ruku, ale ne pohlazení, pohřbíváme ústa, ale ne to, co jsme si řekli…“ A pak fotky našich blízkých tak blízko proměňovanému chlebu a vínu, tak blízko svátostnému Kristu, tak blízko našim srdcím. Už to by stačilo. Ale vrchol ještě – v chumelenici putování se svíčkami a oněmi fotkami na hřbitov. 

– Eucharistie pro děti. Eucharistie = společenství. Společenství s Kristem i mezi sebou navzájem. A symbol – bochník chleba rozdělovaný mezi děti i dospělé – trhaný dětmi – kousek pro každého. 

– A dennodenně možnost modlitby před vystavenou Nejsvětější svátostí, většinou v tichu, ale i za zpěvů Taizé. 

– A nakonec letopočet a požehnání od misijního kříže. Kolik takových misií už farnost zažila, jsme plody modliteb obětí našich předků. Kolik požehnání vyprosíme a vyobětujeme našim dětem, celému městu my, kteří jsme toho tolik dostali, o něž je s takovou láskou pečováno již 25 let kněžími misijní společnosti Vincence de Paul.

– A toto vše si uvědomuju, když přicházím od náměstí ke kostelu a vidím plakát ke třístému výročí posvěcení kostela.