VZPOMÍNKY NA MISIE
Je to dva měsíce, co jsme v Dobrušce prožili týden lidových misií. Přeposlechla jsem všechny nahrané promluvy, některé jsem slyšela při misijním týdnu, ale i v nich jsem našla nové myšlenky, kterých jsem si tehdy nevšimla. Teď už kolikátý večer sedím a přemýšlím, co sdělit jako to podstatné, co mě oslovilo a nese do všedních dní. Slévá se to v jeden celek ohromného bohatství, které jsme dostali k 300letému výročí posvěcení kostela. Intenzivní týden „s přesahem“ do našich osobních životů, do života farnosti, doufejme, že i do života Dobrušky. Chtěla bych se dotknout jen několika bodů, které mi prosvětlují všední dny dosud (doufejme, že ještě dlouho budou).
– Předání klíče od farnosti. Uvědomila jsem si, že jsme našim třem kněžím svěřeni, oni o nás pečují „jako o vlastní“ a na týden nás s důvěrou svěřují do rukou misionářů.
– „Potřebujeme hůlku, potřebujeme brýle“…nedívejme se na to, jaký máme handicap, ale buďme vděční za to, že máme pomocníky a to nejen brýle a hůlky, ale taky svoje bližní, kteří jsou nám oporou.
– Přerušení filmu promítaném na veřejnosti, abychom se v modlitbě napojili na ty, kteří zůstali se Svátostným Kristem, aby nám vyprošovali požehnání. Narodila jsem se před revolucí a mnozí z nás nesměli do kostela, aby neměli problémy. Když jsme se setkávali mimo kostel, hrozilo to vyšetřováním, a teď tohle!! A z dnešního hlediska si člověk uvědomí, že „marné lidské namáhání bez Božího požehnání“ = prostě vždycky je v pozadí někdo na kolenou, kdo má spolupodíl na veřejném působení kohokoliv z nás.
– Rakev. Odpověď na mou představu rakve pro možné kázání byla jiná, než jsem čekala. „Pohřbíváme člověka – pohřbíváme ruku, ale ne pohlazení, pohřbíváme ústa, ale ne to, co jsme si řekli…“ A pak fotky našich blízkých tak blízko proměňovanému chlebu a vínu, tak blízko svátostnému Kristu, tak blízko našim srdcím. Už to by stačilo. Ale vrchol ještě – v chumelenici putování se svíčkami a oněmi fotkami na hřbitov.
– Eucharistie pro děti. Eucharistie = společenství. Společenství s Kristem i mezi sebou navzájem. A symbol – bochník chleba rozdělovaný mezi děti i dospělé – trhaný dětmi – kousek pro každého.
– A dennodenně možnost modlitby před vystavenou Nejsvětější svátostí, většinou v tichu, ale i za zpěvů Taizé.
– A nakonec letopočet a požehnání od misijního kříže. Kolik takových misií už farnost zažila, jsme plody modliteb obětí našich předků. Kolik požehnání vyprosíme a vyobětujeme našim dětem, celému městu my, kteří jsme toho tolik dostali, o něž je s takovou láskou pečováno již 25 let kněžími misijní společnosti Vincence de Paul.
– A toto vše si uvědomuju, když přicházím od náměstí ke kostelu a vidím plakát ke třístému výročí posvěcení kostela.
Stejskalová
Vše začalo již přípravou: modlitba, kterou jsme se modlili, byla takovým očekáváním. S blížícím se termínem misií nás kněží vybízeli, abychom si udělali čas, pokud je možné, vzali si dovolenou. Přišlo nám to jako velký požadavek. Kdo ale poslechl, udělal dobře. Byl to čas, který se musel prožít. Všechny promluvy, které jste k nám měli, ten čas, který jste nám věnovali, si člověk ještě potřeboval doprožít. Střídala se témata, aktivity – bylo to úžasné. To, že jsme si na mši svatou donesli své blízké na fotografiích, a v té největší chumelenici týdne šli na hřbitov, ztuhlí zimou, ale u srdce, u srdce nám bylo krásně. A za to chceme poděkovat. Velmi silný zážitek byl v pátek, kdy jste nás při mši svaté vyzval, abychom si ruku nepodali jen ti nejbližší, ale vyjádřili pokoj všichni všem po celém kostele. Na tvářích ostatních lidí bylo vidět, jak to bylo pro všechny obohacující. Za to moc děkujeme. Chceme ještě poděkovat, že jste pro nás otevřeli svoje srdce a my vám dáváme ty naše. Včera při promluvě zaznělo, že děkování je úcta, ale pochvala je ještě víc. A tak my Vás dnes chceme moc a moc pochválit.
Voglovi