Promítání filmu o Jankovi Havlíkovi

Srdečně zveme na promítání filmu o příštím blahoslaveném Jankovi Havlíkovi do Pastračního centra v Dobrušce ve dvou termínech a to 14. srpna a 20. srpna v 19:00 hodin.

Co je blahořečení? Jaký byl proces Jana Havlíka? Píše vicepostulátor procesu

Mnoho lidí si i dnes klade otázky typu: K čemu jsou nám procesy kanonizace? Nemá už církev dost svatých? K čemu nám bude nový svatý? Na co utrácet energii a peníze?! Božímu služebníkovi to nic nepřidá, že bude prohlášen za svatého nebo blahoslaveného. Stačí, že je v nebi.

I přes takové postřehy církev odpovídá na přání a iniciativy Božího lidu a vyzdvihuje ke slávě oltáře ty, kteří se vyznačovali hrdinskostí ctností, zejména uskutečňováním lásky, a pak ty, kteří z vrcholné lásky ke Kristu dobrovolně podstoupili mučednictví. Iniciativa tedy vychází z Božího lidu, a říká se tomu pověst mučednictví nebo pověst svatosti, která je trvalá, spontánní a nenucená.

Církev je podle Druhého vatikánského koncilu Boží lid, který kráčí dějinami a každý její člen je pozván ke svatosti. Na základě svátosti křtu všichni členové církve dostali účast na božské přirozenosti. Dokud si udržujeme přátelství s Bohem, jsme svatými. V ontologickém (bytostném) smyslu neexistuje rozdíl mezi svatostí průměrného a hrdinského křesťana. Ale existuje rozdíl ve stupni svatosti, v růstu ve svatosti, v intenzitě sjednocení s Kristem.

Církev od prvopočátku vyznává víru ve velkou sílu promluvy těch, kteří byli za života intimně spojeni s Kristem a nyní se těší z nebeské plnosti. A právě tyto věřící dává putující církvi jako vzory života v následování Krista a jako orodovníky před Bohem. Nejprve to byli mučedníci, potom vyznavači.

Přirozeně vznikly procesy svatořečení jako formální iniciativa církve s cílem usměrnit zbožnost věřících a na základě papežské neomylnosti církev prohlásí, že ten který Boží služebník je v nebi. Ne všichni Boží služebníci byli prohlášeni za blahoslavené nebo svaté. Je ohromný zástup Božích služebníků, kteří hrdinně žili křesťanské ctnosti nebo položili za víru v Krista život a zůstali v anonymitě. Mají společný svátek 1. listopadu.

Proces nepřidává na slávě

Proces blahořečení nebo svatořečení nic nepřidá ke slávě Božího služebníka. Takové procesy mají sociální a ekleziální úlohu. Konečným cílem procesu blahořečení nejsou Boží služebníci, ale věřící lid. Boží lid je adresátem, který má mít užitek z blahořečení. Světci necítí potřebu být prohlášeni za svaté. Jsou to věřící, kteří potřebují, aby jim církev představovala nové vzory svatosti, kteří jim pomohou interpretovat Boží zvěst evangelia v novodobé situaci. Oni ukazují, jak žít radikálně zvěst evangelia dnes.

Boží služebník je „vodnější pro blahořečení“, čím atraktivnější a podnětnější je jeho svědectví pro aktuální svět. Světci nejen promlouvají, ale i vytvářejí tu jednotu mezi církví putující a vítěznou.

Prvotní církev vzdávala kult mučedníkům a považovala mučednictví za vrcholný projev lásky. Byli považováni za hrdiny pronásledovaného křesťanství. Už papež Klement I. (88-97) nařídil, aby se sbírala akta mučedníků, tedy svědectví, že tyran je mučil kvůli nenávisti vůči víře a že mučedník přijal mučení z lásky ke Kristu.

Od 5. do 10. století se kromě mučedníků vzdával kult i vyznavačům, kteří sice trpěli pronásledování kvůli víře, ale přežili ho. Potom se přidali mniši, kteří žili sami (eremiti), nebo ve společenství (cenobiti), a praktikovali ctnosti v hrdinském stupni. Již v 6. století se vyžaduje zázrak a pověst svatosti. Kult schvalovali biskupové nebo biskupské synody.

Od 12. století je kanonizace rezervována výlučně papeži. A ve 13. století se objevuje první kanonizační proces. Prvními, kterých se to týkalo, byly František z Assisi v roce 1228 a Anton Paduánský v roce 1234.

Papež Urban VIII. v roce 1625 stanovil, že pověst svatosti nebo mučednictví musí být trvalá od momentu smrti Božího služebníka. Není-li, je to překážka pro proces blahořečení. A v roce 1634 přidal, že součástí procesu blahořečení bude nutnost deklarovat nepřítomnost nepravého (ilegitimního) kultu.

Až do 15. století proces blahořečení neexistoval. Každý Boží služebník byl prohlášen za svatého, ačkoli se mu vzdával kult na limitovaném území. Blahořečení v právním smyslu jako svolení vzdávat kult Božímu služebníkovi, který je ohraničen na město nebo region nebo nějaké řeholní společenství, se objevuje v 15. století. Od 17. století je proces beatifikace povinným krokem k dosažení kanonizace. V dějinách bylo blahořečení považováno za jakési „mini-svatořečení“. Prvním blahořečením, které se konalo slavnostním způsobem ve Vatikánu, bylo prohlášení Františka Saleského za blahoslaveného 8. ledna 1662. Tuto tradici přerušil až papež Jan Pavel II. v roce 1981, kdy v Manile vyhlásil 14 japonských mučedníků.

V dokumentu Sanctorum mater se píše, že proces blahořečení a svatořečení se týká katolíka, který v životě, ve své smrti i po smrti měl pověst svatosti, hrdinsky žil všechny křesťanské ctnosti nebo se těší pověsti mučednictví, protože následováním Ježíše Krista zblízka obětoval svůj život aktu mučednictví.

Soudní proces

Proces blahořečení má dnes charakter soudního procesu, kde se sbírají důkazy ve prospěch i proti pověsti svatosti či mučednictví Božího služebníka. Sbírají se výpovědi svědků, kteří pod přísahou vypovídají. Dokumenty se předkládají tribunálu stanovenému kompetentní autoritou a ověřuje je notář pojistník. Historická komise jmenovaná biskupem má za úkol vypracovat studii o životě a smrti Božího služebníka vycházející z historických dokumentů. Všechno se děje podle norem oficiálních dokumentů církve, tedy podle VII. knihy Kodexu kanonického práva a specifických dokumentů, které upravují normativu procesu blahořečení v té které době.

Prvotní fází procesu je požadavek aktora na diecézního biskupa, aby začal proces blahořečení. Tento proces tedy vždy někdo iniciuje. Aktor je soukromá nebo právnická osoba, která přebírá morální a ekonomickou odpovědnost za proces v diecézní a následně římské fázi. V případě Jana Havlíka byla aktorem procesu Misijní společnost sv. Vincenta de Paul a obec Dubovce, v dané době zastoupeny starostkou Danou Mikulovou a vicestarostkou Kateřinou Ondrušovou.

Diecézní biskup, na jehož území Boží služebník zemřel, ustanoví tribunál a jmenuje dekretem členů komise, kteří budou zkoumat historické prameny týkající se kauzy. V případě Jana Havlíka šlo o dokazování materiálního a formálního mučednictví, tedy že Jan Havlík byl zadržen, odsouzen a vězněn z nenávisti vůči katolické víře, byl mučen z téhož motivu a nakonec na následky nelidského zacházení zemřel. Kromě toho se zkoumali jeho postoje, zda byly v souladu s Kristovým učením, zvláště jeho postoj k mučitelům a prožívání božských ctností víry, naděje a lásky, jakož i dalších aspektů. Zkoumaly se všechny spisy, dopisy, deníky, které po sobě zanechal Boží služebník, a vypracovával se cenzorský posudek.

Řeholi v procesu zastupuje generální postulátor, jehož na území, kde probíhá diecézní fáze, zastupuje vicepostulátor. Ten koordinuje práce tribunálu, navrhuje tribunálu svědky, shromažďuje a systematizuje materiály, dbá, aby byly včas a dobře přeloženy rodilými mluvčími a informuje generálního postulátora o průběhu prací.

V procesu se sesbírají všechna písemná i ústní svědectví, která se stanou součástí závěrečného spisu. Nic se nesmí zamlčet, přibarvit ani skartovat, což by bylo v neprospěch kauzy – proto na tom nepracuje jedna osoba, ale nestranní odborníci, kteří za svou práci ručí. Historické prameny se musí přepsat do elektronické podoby, protože mnohdy jsou ve stavu slabé kopie nebo fotografie a následně jsou přeloženy do některé ze světových řečí. My jsme zvolili italštinu. Nakonec se seřadí chronologicky podle předem připraveného klíče. Originál spisů je v archivu arcidiecézní kurie v Bratislavě, kopie se staly předmětem zkoumání v rámci římské fáze. V případě Jana Havlíka to bylo 2515 + 194 stran textů.

Spisy dodané na dikastérium pro kauzy svatých byly v první fázi překontrolovány, zda byly dodány dvě identické kopie. Hned nás upozornili, že nám chybí zmapování aktuální úcty k Božímu služebníkovi, proto bylo provedeno ještě doplňkové výslechy svědků, což přidalo k původnímu spisu 2515 stran ještě dalších 194.

Klíčovým momentem je vydání dekretu o validitě diecézního procesu, tedy že v diecézní fázi zkoumání byla sesbírána podstatná svědectví a materiály a proces postupuje do římské fáze. Byl ustanoven relátor, jehož úkolem bylo vypracovat z historických dokumentů a svědectví tvz. *Positio super martirio*, ve kterém systematickou formou představil život, smrt a pověst mučednictví Božího služebníka. Tento dokument dostalo k posouzení čtyřicet teologů, kteří představili své mínění kardinálům. Prefekt dikasterie pro kauzy svatých následně šel za Svatým Otcem a Jeho Svatost schválila dekret o mučednictví Jana Havlíka.

Přečtení dekretu o prohlášení Božího služebníka Jana Havlíka za blahoslaveného je už jen pověstná „třešnička na dortu“.

Připravil P. Emil Hoffmann CM, vicepostulátor procesu Božího služebníka Jana Havlíka

Přesunout se na začátek