FARNOST DOBRUŠKA – KOSTEL SV. DUCHA
Přestože se kraj pod Orlickými horami může pochlubit mnohými krásnými stavbami, které zdobí naše města i vesnice, jen nemnoho jich má vedle svých vlastních architektonických hodnot ještě navíc další přednosti, které je činí něčím naprosto výjimečným.
K takovýmto památkám bezesporu patří hřbitovní kostel Svatého Ducha u Dobrušky. Spolu se zvonicí tvoří jedinečný komplex, dokumentující vyspělost místních stavitelů a řemeslníků v 16. století.
V dobách, kdy naši krajinu hyzdí mnohé stavby z dob nedávno minulých, které velmi problematickým přínosem „obohatily” naše estetické vnímání, hledíme v němém úžasu a možná i s trochou závisti na stavbu, která svou jemnou nevtíravostí zdobí Podorlicko téměř již půl tisíciletí.
Obdivujeme mimořádný cit a schopnosti našich dávných předchůdců, kteří dokázali skloubit dílo lidských rukou s dílem přírody tak, že tvoří harmonický celek. Stejně jako estetická, architektonická a krajinotvorná hodnota, je neméně zajímavá i historická hodnota stavby a osudy spojené s ní i se hřbitovem, který se u ní nachází.
Dobrušská historie skrývá stále mnoho tajemství. Je potěšitelné, že se je daří postupně odhalovat. Někdy i klopotně, vždycky obtížně, většinou zodpovědně, ale daří. Pomineme-li některé ryzí spekulace, jako napřlklad tu o existenci či neexistenci dobrušského hradu, je zde celá řada objevů, zvláště z posledních let a desetiletí, které nám pomáhají objasňovat minulost našeho města, zejména tu nejstarší.
Svůj významný podíl na tom má zejména archeologie, která pomohla určit například polohu tržní osady Leštná, předchůdce Dobrušky. Mnohé objasnil (a věřme, že ještě objasní) také výzkum krypt v kostele sv. Václava. Lze říci, že každé další poznání poodhaluje roušku, která zakrývá dobrušskou historii. Některé otázky však stále zůstávají nezodpovězeny. Možná, že se je podaří zodpovědět brzy, možná zůstanou tajemstvím ještě dlouho, dokonce možná i navždy.
Jedním z takových tajemství, které patří mezi opravdu veliká a zásadní, je kostel Svatého Ducha. Jeho minulost sahá zřejmě až k samotným kořenům existence města, patří k jeho nestarším dějinám, ale klade před nás stále příliš mnoho otazníků, s nimiž se zatím nedokážeme vypořádat.
Již samotné zasvěcení Svatému Duch napovídá, že počátky kostela musíme hledat hluboko ve středověku, snad až v dobách, kdy byl náš kraj postupně osídlován a vznikaly zde první středověké osady. Vznik kostela Svatého Ducha tedy zřejmě souvisí se samotnými počátky křesťanství v našem regionu. Odborníci předpokládají, že se při něm uplatnil vliv cisterciáckého kláštera Svaté Pole (Sacer Campus), jenž stával až do svého zničení husity v roce
1421 v místech dnešní vesnice Klášter nad Dědinou. Svatopolský vliv naznačuje především samotné zasvěcení Svatému Duchu. Stejné zasvěcení má i katedrála v Hradci Králové, nynější hlavní kostel královéhradecké diecéze, jejíž počátky jsou datovány do druhé poloviny 13. století.
Kostel Svatého Ducha nad Dobruškou vyrostl vedle důležité komunikace, která byla jednou z větví, směřujících od Hradce Králové do Kladska. Z Dobrušky se cesta ubírala dnešním Valskýn údolím směrem k Dobřanům a dále přes Orlické hory. Založení kostela u jedné z hlavních regionálních komunikací koresponduje s obdobím středověké kolonizace, která problhala i v našem kraji.
Samotné datum založení kostela Svatého Ducha nemáme ovšem ani přibližně. První písemnou zmínku o kostelíku Svatého Ducha najdeme v urbáři kroku 1580: „Za městem v polích jest druhý kostelík založení památky Seslání Ducha Svatého na Apoštoly Původní stavba byla pravděpodobně dřevěná a nepochybně mnohem menší než je dnešní. Nevíme, zda nám psaná historie zaznamenala všechny přestavby a stavební úpravy. Jak vypadal původní kostel nám rovněž není mámo. Ještě před lety se historikové domnívali, že základy dnešní stavbyjsou gotické, ale při posledních opravách, kdy byla obnovována celá omítka, se existence gotického zdiva kostela nepotvrdila. Spíše je pravděpodobné, že první kostelní stavba byla dřevěná.
V průběhu 16. století, kdy bylo dobrušské měšťanstvo na vrcholu svého hospodářského rozkvětu, došlo k velmi rozsáhlé přestavbě celého města. Zřejmým impulsem byl rozsáhlý požár, který v roce 1565 zničil podstatnou část městské zástavby. Kostel, který stál mimo město, požárem postižen zřejmě nebyl. Můžeme se však důvodně domnívat, že stará dřevěná stavba již věkem dosloužila a bylo jen otázkou času, kdy se její přestavba stane úplně nevyhnutelnou.
Jako při ostatní výstavbě v celém městě (tehdy také vyrostla reprezentativní budova radnice) nebyla skromnost a úspornost určujícím faktorem. Naopak, měšťané byli vedeni snahou o co nejvýstavnější architekturu, která by každému příchozímu jednoznačně sdělila, že město, do něhož přichází, není žádnou chudičkou vesničkou, ale sídlem sebevědomých a bohatých lidí. Všechny stavby, včetně kostela Svatého Ducha, byly postaveny v moderním nádherném renesančním slohu.
Vedle kostela je čtyřboká zvonice, krytá cibulovitou bání, pocházející z roku 1687. Na prostranství před ní se nachází studna s dřevěným přístřeškem a lapidárium starých náhrobních pomníku, Přízemí zvonice a malý přízemní přístavek sloužili v letech 1767 – 1782 jako obydlí poustevníka, který zde zastával kostelnickou službu. Ještě ve století dvacátém zde však bydlel městský hrobník s celou svojí rodinou. Ve druhé polovině minulého století však přístavek zchátral, až byl nakonec zbořen.
Kostel byl v minulosti mnohokrát opravován. Rozsáhlou rekonstrukcí prošel v polovině 18. století a poslední opravy se uskutečnily ve století dvacátém. Při nich byla stavbě plně vrácena její původní renesanční tvář.
Historie nám dochovala několik významných písemných r. dokumentů, které nám přibližují minulost kostela Svatého Ducha. Patří k nim i rukopis P. Josefa Spirocha z 18. století, který se pokouší zachytit minulost kostela od dob nejstarších. Hned na začátku však poctivě přiznává, že vlastně o původu kostela se nic neví. Bez dalšího upřesnění dodává, že „ od koho, kdy a v kterém roku ten chrám Páně vystavěný byl, nevynachází se nikde žádné písemnosti, toliko per traditionem staří obyvatelé Dobrušky to, co sou od svých předkův postupně doslejchali, vyznávají, že v čas velikého přímorku, když při chrámu Páně sv. Václava hřbitov pro množství mrtvého lidu nepostačoval, jistý urozený rytíř ten kostelíček vystavěl a k pohřbu prostranné místo kamennou zdí ohradil.“
V dalším textu přisuzuje Spiroch postavení kostela Svatého Ducha rytíři Andreáši Nejmanovi z Ryglic a Löwensteinu, což vyvodil z náhrobku který se v kostele nachází. Je sice pravděpodobné, že se tento správce opočenského panství podílel na vybudováni renesanční stavby, nicméně ze Spirochova textu nic nevyplývá o případném předchůdci kamenného kostelíka. P. Spiroch doslova píše: „ …v tom chrámu Páně až dosavad leží hrobový kámen, na kterém
v latinském jazyku tato slova vytesána jsou, : kterých moudře může se soudit, kdo ten chrám Páně vystavěl a místo k pohřbu křesťanskému ohraditi dal. “ Dále pak cituje nápis na náhrobku, který však sděluje jen to, že urozený pán zesnul 13. března 1639 ve věku 69 let. („ Generosus Dominus Antonius Neuman de Riglitz et Levenstein obbit Anno salutis 1639 13. Martii aetatis suae 69 annonem. Cuius anima vivat cum Christo. Adamus Jech et Ludmila N. L. P. Ch. Přeloženo:
„Urozený Pán Andreáš Neuman z Ryglic a Löwensteinu zesnul léta Spásy 1639 dne 13. března v stáří 69 let. Jeho duše ať žije s Kristem. Adam Jech a Ludmila N. L. P. Ch. „). Význam posledních čtyř písmen Spiroch, stejně jako my, nezná.
Pan Andreáš zemřel, jeho potomci odešli jako evangelíci do emigrace, a kostel Svatého Ducha pomalu a nezadržitelně chátral. Protože se o něj nikdo nestaral, „již tak spustlý byl, že se zdál ne šindelem, jako mechem přikrytý, počal se roku 1760 štědrou almužnou dobrodincův obnovovati a téměř přestavovati”. Spiroch nám zanechal i velmi podrobný popis, v čem rekonstrukce kostela spočívala.
„Nejprve jest sednice a příbytek pro poustevníka pod zvonicí, kudy se prve na hřbitov a do kostela chodívalo. Jakož i také z té příčiny ta sednice pod zvonicí založena jest, když duchovní, obzvláště zimního času aneb v čas rozbouřeného povětří, na lid s mrhým tělem očekávati musí, nebo pokudž lid vesnický dříve nežli duchovní by přišel, mohl se do té sednice uchýliti, poněvadž dveře kostelní na rozsypání a okna dlouhým věkem již podrceny byly. Na místě toho bejvalýho průchodu skrz zvonici do kostela postavenyjsou potom kamenný vrata proti dveřím chrámovým s tímto nápisem: SanCti SplrItVs repLefVorVM CorDa. ” (Přeložený text: „Duchu Svatý naplň srdce Mých věrných Velká písmena tohoto nápisu jsou chronogramem, a když je sečteme jako římské číslice, dostaneme datum dokončení stavby, rok 1767.
Určitá potíž nastala také s přístupem ke kostelu a na hřbitov. Protože se zde zřejmě delší dobu nepohřbívalo, rozorali sousedé všechny přístupové cesty. Ale jeden z vlastníků pozemků, pan Florian Šuvart, daroval kus své role, která postačovala nejen pro cestu, ale i pro malou zahrádku sloužící poustevníkovi, který o chrám pečoval.
Opravy pokračovaly dále v roce 1761, kdy byla za oltářem přistavěna sakristie, aby se duchovní nemusel před bohoslužbou převlékat přímo v kostele. Téhož roku pak vykonal P. Spiroch osobně první bohoslužbu v kostele na svatodušní svátky. Tato tradice se udržuje až do dnešní doby. V kostele se také měly konat bohoslužby pro okolní vesnice, vždy v čase jejich posvícení.
V další etapě pak bylo přikročeno k rozsáhlejším rekonstrukcím a úpravám, které opět podrobně popisuje P. Spiroch. „Nejprve celý kryt neb střecha, na který dobrého šindele nebylo, shozená byla se vší vazbou, a poněvadž kostelíček příliš krátký, nizoučký a tmavý byl, vyzdviženy sou zdi o půlpáta lokte vejš, na nichž dubový kleště veskrz železnýma kramlema spojeny ležejí. Přistavený také jest na dýlku o deset loket od hrobovýho kamene, který tam položený jest. Okna také dvakrát větší nežli prve udělána jsou. ” Postupně pak byl kostelík vybaven reprezentativnějším oltářem a dalšími prvky vnitřního mobiliáře, obrazy, soškami i korouhvemi.
V prvních desetiletích 18. století, po dobu rekonstrukce (či spíše nové výstavby) kostela sv. Václava, sloužil kostelík Svatého Ducha jako kostel děkanský a konaly se v něm všechny bohoslužby.
Kostellk byl postupně vylepšován jak po stránce stavební, tak po stránce vybavení mobiliářem. Ve Spirochově rukopisu i v kronikách dobrušského děkanství se dochovaly četné zprávy o dobrodincích, kteří věnovali peníze, nemovitosti i výtvory vlastních rukou pro tyto účely. Zaujme například informace o tom, že Josef Hek (otec Františka Vladislava Heka) daroval zámky a všechna kování.
Na základě josefinských reforem, které vytlačovaly pohřebiště z center měst, se pohřbívání zemřelých sousedů z Dobrušky a okolních vesnic přesouvalo na hřbitov ke Svatému Duchu. Ten však v průběhu 19. století přestával dostačovat, a tak byl v roce 1877 podstatně rozšířen.
Ke změnám docházelo i v kostelním interiéru. Hrob Andreáše Nejmana byl původně situován ke kostelnímu prahu. Podle záznamů dobrušského děkana a historika města Antonína Flesara byl později přemístěn do středu stavby a v roce 1887 byl jeho náhrobek, kterému hrozilo úplné prošlapání, zazděn do kostelní zdi v interiéru, což jej zřejmě zachránilo i pro dnešní časy.
V roce 1890 byly v kostele instalovány nové varhany od firmy Rejna a Černý v Praze. Dosavadní byly přemístěny do poutní kaple Panny Marie ve Studánce. O rok později pak byla opravena kostelní střecha.
Devadesátá léta předminulého století pak přinesla kostelíku nový mobiliář. Jeho korunou se stal zejména novogotický hlavní oltář. Projekt vypracoval Karel Schulz, který obdobné práce vykonával pro opočenského knížete Colloredo-Mansfelda. Autorem malby je Ludvík Nejedlý z Nového Bydžova, ostatní práce na oltáři jsou dílem místních řemeslníků: truhláře Kosaře, zámečníka Dusílka, soustružníka Eduarda Beera a kameníka Josefa Šrámka. Obraz Seslání Ducha Svatého namaloval Jan Umlauf z Kyšperka (dnešního Letohradu). Na malířské výzdobě kostelíka se podílel i František Kaván. Kostelík byl také opatřen novými vitrážovými okny. Všechny práce byly dokončeny v roce 1896 a v témž roce, 18. října, byl kostel slavnostně vysvěcen.
Od těch dob prošel kostelík Svatého Ducha ještě četnými dalšími opravami, které však respektovaly jeho charakter stavební dominanty krajiny. Dodnes můžeme jen tiše obdivovat neobyčejný cit neznámých architektů a stavitelů, s nímž dokázali skloubit novou stavbu s měkkými křivkami vrcholků Orlických hor v pozadí. Mimořádná harmonie s krajinou vyniká nejen při pohledu k horám, ale je charakteristická pro jakýkoli pohled na kostel. Až minulé století svojí necitlivou výstavbou dokázalo poškodit vysokou estetickou působivost této stavby.
Přístupový prostor před hřbitovem byl v roce 1925 parkově upraven a po svém zakladateli nazván Vencllkovými sady. Uprostřed lipové aleje, lemující cestu k městskému hřbitovu, je krásná barokní kamenná plastika Panny Marie s Ježíškem. Pochází z roku 1747 a vznikla v sochařské dílně Melnických ve Vamberku, jak nás o to informuje letopočet na zadní straně podstavce i chronogram v textu na straně přední. Vznešený výraz tváře Matky Boží, bohatě zdobený plášť a jemně propracované detaily umocňují působivý dojem z plastiky, která patří k nejzdařilejším z Melnických dílny, jejíž výtvory tvoří v Orlických horách a Podorlicku velkou kamennou galerii.
Městský hřbitov byl založen v roce 1874 v prostoru pod kostelem Svatého Ducha na kopci nad Dobruškou. Svůj věčný odpočinek zde našla řada významných osobností, jejichž život a dílo jsou spjaty s dějinami města.
Děkanské hrobce dominuje socha Josefa Mnohoslava Roštlapila, prvního historika města. Nedaleko od ní je hrob jeho žáka a následovníka Antonína Flesara. Vedle děkanské hrobky se nachází místo posledního odpočinku průmyslníka a starosty města Josefa Archleba.
Na dobrušském městském hřbitově je pohřben také inspektor finanční stráže Dusbaba, přítel rodiny Boženy Němcové, ředitel kočovné divadelní společnosti Jan Kozlanský a další osobnosti. Mezi tzv. čestnými hroby najdeme i desku se jménem kronikáře Aloise Beera. Je zde i hrobka rodiny Laichterovy, dílo architekta Kotěry a sochaře Kalvody.
Prvním pohřbeným na tomto hřbitově (při východu k tzv. vesnickému hřbitovu) byl Josef Hoffmann. Hlásá to i napis na jeho hrobě:
„ Zde v Pánu odpočívá JosefHoffmann, měšťan dobrušský, nar. 18. srpna ] 795, zemřel dne 3. července 1874. Pnníjsipohřben na tomto poli posvátném. Kéž bys i tam na nebi prvních odplatu vzal! ”
Společný hrob vojáků z první světové války, kteří zemřeli v dobrušském vojenském lazaretu U Labutě, je poblíž hlavního vchodu u levé obvodní zdi. Jsou zde pochováni tito vojáci: Lazar Rosenberg, dělník z Turčianského Svätého Martina, zemřel 30. prosince 1914, Josef Dörner, tkadlec z Polomu u Nového Města nad Metují, zemřel 18. února 1916 a Josef Hejna, dělník z Borové u Náchoda, zemřel 15. července 1916. Čtvrtý voják, který v lazaretu zemřel, Antonín Nývlt, tkadlec z Tisu (zemřel 6. června 1916), byl pozůstalými odvezen a pohřben doma.
V centru hřbitova jsou čestné hroby významných dobrušských občanů. Najdeme mezi nimi například mecenášku Barboru Paigrovou, zakladatelku mateřské školky, ale také kronikáře a malíře Aloise Beera. I díky jemu víme například, jak kostel svatého Ducha se hřbitovem vypadal v 19. století. Jiné vyobrazení těchto míst nám zanechal malíř Prokop Laichter. Také on našel místo svého posledního odpočinku na dobrušském hřbitově. V rodinné hrobce je pohřben spolu s ostatními významnými osobnostmi Laichterovy rodiny, především svým otcem, významným českým nakladatelem Dr. Janem Laichterem.
Je zde i hrob vojáků z první světové války, kteří zemřeli v dobrušském lazaretu. Na hřbitově je pohřben také statečný partyzán z druhé světové války Jaromír Pochobradský, dobrušský amatérský archeolog Jan Klen, jehož úsilí změnilo úplně poznání nejstarších dějin našeho kraje a další a další osobnosti.
O nový hřbitov se nejvíce zasloužil dobrušský radní Jan Honěk. Jako výraz vděku je na jeho náhrobku vytesáno čtyřverší:
”Zde v Pánu odpočívá Honěk Jan, jímž tomuto hřbitovu vznik byl dán. Živým vodu čistou opatřil, mrtvým lůžko tiché připravil. ”
Na hřbitově je také náhrobek inspektora finanční stráže Pavla Dusbaby, přítele rodiny Boženy Němcové. Na poslední štaci zde navěky spočinul ředitel kočovné divadelní společnosti Jan Kozlanský. Z umělců minulého století je na dobrušském hřbitově pohřben Karel Hrnčíř, jeden ze zakladatelů a protagonistů kdysi proslulých Kocourkovských učitelů. Najdeme zde i hrob řezbáře Jindřicha Adámka a jeho syna, sochaře Josefa Adámka.
V roce 1918 byla vysázena lipová alej od města ke hřbitovu, dnes přerušená silničními obchvaty. Až do padesátých let 20. století se v ní radovali návštěvníci proslulých dobrušských poutí.
28. června 1992 byla uprostřed hřbitova u hlavního kříže zřízena vsypová loučka. Zároveň s ní bylo vybudováno lapidárium starých umělecky hodnotných náhrobků. Obnovena byla i stará studna s přístřeškem. V roce 2015 byla obnovena šindelová střešní krytina a provedeny některé další dílčí opravy kostelní budovy.
Pro své výjimečné postavení v krajině a vysoké architektonické hodnoty, které nedokázala zlikvidovat ani současná výšková zástavba v nedaleké Dobrušce, byl kostelík Svatého Ducha se zvonicí oblíbeným místem filmových tvůrců. Režisér František Filip jej využil pro natočení některých scén v televizním seriálu „F. L. Věk”, Daniela Gébová jako scenérii pro umělecký dokument o malíři Františku Kupkovi a objevil se i v dalších filmech.
I dnes, po několika staletích, se můžeme znovu a znovu obdivovat kráse tohoto díla a stavitelskému umění dávných generací. A udělejme všechno pro to, aby zůstalo zachováno i našim následovníkům jako nádherné poselství Boží velikosti a lásky a zní vyplývajícího tvořivého lidského umění.
Text: Jiří Mach